Zúčastnila jsem se kongresu pro ženy a ráda bych s vámi postupně sdílela pár věcí, které mě nadchly.
Nejsilnější AHA momenty jsem prožila, když šlo o úklid.
Každá z nás má v něčem slabinu a v něčem má dar. Co se domácnosti týká, tak jsem už dávno věděla, že v uklízení moje talenty neleží.
Kdo má uklizeno kolem sebe, má uklizeno i v sobě
Na mnohých seberozvojových akcích jsem slyšela, že kdo má uklizeno doma, ten má uklizeno v životě, že úklid je důležitý pro podstatu ženy a další a další.
Upřímně jsem se snažila najít si v uklízení to něco dobrého, co získám, když tu práci udělám. Najít v té práci samé radost, abych nebyla ve stresu z toho, že zase musím uklízet.
Motivace k uklízení
A tak jsem někde v sobě našla motivaci.
Zjistila jsem, že mě úklid baví jen chvíli a tak že nemá smysl plánovat si velké generální úklidy, protože to nevydržím. Chvíli mi to opravdu fungovalo.
Děti a uklízení
Běžný každotýdenní úklid mají v naší domácnosti na starost děti. Zastávám názor, že každý se musí nějakým způsobem podílet na chodu domácnosti a mít svoje povinnosti.
Úklid je celkem bezpečná činnost, navíc je hned vidět výsledek, takže je pro děti od útlého věku velmi motivační. A puberťáci to nemůžou moc ošulit, protože je to prostě vidět.
Od mala je vedu k pravidelnému úklidu ve svých pokojích a aspoň 2x ročně k velkému gruntování a třídění věcí i hraček. A je pravda že základní úklid zvládají dobře.
Z toho plyne, že teorii mám zmáknutou na jedničku a dokážu ji i dobře předat.
K předávání informací jednoduše a srozumitelně mám talent. Denně toho využívám ve své práci jak výživové poradkyně, tak i terapeutky. Protože všichni potřebujeme pochopit proč a pak také najít jednoduchý a časově nenáročný plán, jak to, co nám už nevyhovuje, vyřešit nebo začít krok za krokem měnit.
Ztráta motivace
Asi tušíte, že moje motivace někde ztroskotala.
Přesně si to vybavuji, bylo to při čištění oken, jedno jsem vyčistila, měla z toho dobrý pocit, že to netrvalo příliš dlouho a docela mě to i bavilo, navíc jsem mohla vyzkoušet čistit okna jen octem, vodou a hadrem, bez další chemie a přípravků, což mě moc potěšilo. Pocit, že je čisto, voňavo a navíc je to přírodní a zdravé.
Druhý den jsem jen tak seděla u stolu, oči mi přejely po místnosti a do hlavy mi vlezla myšlenka, že to okno by se mělo umýt. A bylo to TO okno, které jsem myla den předem.
Zachvátil mě obrovský pocit zmaru, zklamání, frustrace přímo z učebnice.
Pak jsem se snažila k situaci přistoupit racionálně, že ve slunci jsou vždy vidět šmouhy a podobně. Jenže ten pocit, že jsem to dělala zbytečně, ve mně zůstal.
Mysl umí vyčarovat mnohé, když dostane správné zadání a prostor
Můj racionální přístup mě vnuknul myšlenku, abych si spočítala jednoduchou matematikou zisky a ztráty.
Když nějaké ženě za úklid zaplatím, tak ona bude spokojená, že si vydělala, já budu spokojená, že je čisto.
Jako další jsem si uvědomila, že když čas, který bych já věnovala úklidu věnuji své práci, která mě baví a kterou umím, tak si na úklid vydělám.
Třetí silný argument byl, že nebudu muset vynakládat svou energii na to, abych se na úklid motivovala a připravovala, že tuto svou sílu můžu věnovat něčemu jinému, co je pro mě naplňující a obohacující.
Racionálně jsem měla paní na úklid zpracovanou, jenže pořád jsem v sobě měla „měla bych“ to dělat já jako žena, vždyť je to ženská práce.
A tak jsem se (trochu zbaběle) rozhodla hodit tu zodpovědnost na mého muže.
Sázela na to, že až to s ním prodiskutuji, že se mu to nebude líbit a tak budu muset zase hledat v sobě. Ale co čert nechtěl, on řekl jen „proč ne“.
Dovolit si pomoc
Tady začala moje seberozvojová práce.
Okamžitě naskočilo ego s myšlenou, že můj muž se mnou není spokojen.
A všimněte si, že mě nenapadlo, že není spokojen s čistotou nebo že si všiml, že mě to nebaví a trápí a tak mi chce pomoct a podpořit mě.
Hned mě napadlo, že není spokojen se mnou.
Emoční vlna nejistoty, frustrace, vzteku na něj i na sebe,… myslím, že to znáte. To jsou staré programové vzorce, které v sobě máme z dob pravěkých – že žena bez muže a bez smečky zemře. Proto se často (jak ženy tak muži) chováme iracionálně, protože se zapnul náš pravěký strach o život.
Začala jsem vědomě se svými pocity a automatickými programy pracovat.
A po pár dnech jsem se muže zeptala proč souhlasil.
Jeho odpověď mě vlastně nepřekvapila. Řekl mi, že chce, abych byla spokojená.
Jak jednoduché.
Řešení konečně došlo do praxe
A tak u nás začala fungovat paní na velký úklid.
Děti nejdřív jásaly v naději, že jim ubydou povinnosti, ovšem když zjistily, že běžný úklid stále zůstává na nich, tak jim byla paní na úklid fuk.
Já jsem byla nadšená. Občas ve mně zahlodal červík, že bych to měla dělat já, ale jen pouhá představa, že to dělám, toho červíka hned zahnala.
A jak se tak věci v životě dějí, paní se přestěhovala za dcerou na druhý konec republiky. A znova vyvstala Nerudovská otázka „co s tím?“
A znova přišly na přetřes moje stará rodová přesvědčení co je ženská práce, co určuje hodnotu mě jako ženy a podobné velmi silné podvědomé rodové vzorce.
A právě v tom čase jsem se účastnila kongresu.
Moje dva zlomové poznatky:
- Posvátný úklid
Trochu jsem nad tématem ohrnovala nos, že už je posvátné všechno a že nechci 2 dny meditovat, abych pak vytřela podlahu.
Asi to znáte, čím víc se něčemu smějete, tím víc se pak omlouváte a jste pokorné.
Totéž se stalo mě. Abych to zkrátila.
Je důležité najít při úklidu přesah. Přesah obyčejnosti do neobyčejnosti.
Například že myjete okna, abyste lépe viděla svou budoucnost, abyste lépe viděla nové příležitosti, které jdou kolem vás a čekají, zda je uchopíte či nikoliv. Když zametáte nebo vytíráte podlahu, tak si odstraňujete překážky z vaší životní cesty, připravujete si hladkou cestu nebo naopak zrušíte vyšlapané trasy a tak můžete jít jinudy (jak doma tak i v životě). Nadchlo mě to a začala jsem si s tím hrát. - Věci, co do domácnosti přichází nečekaně.
Když se rozhodneme uklízet, tak začínáme přerovnáním věci ve skříni, šuplíkem s ponožkama.
Není to špatné, ale pocit uklizenosti a čistoty to domů nepřinese, nenastane ten wau efekt.
Je třeba se jako první zaměřit na věci, které se do domácnosti dostávají nečekaně – noviny, časopisy, výkresy dětí a jiné.
Když jsem to slyšela, tak jsem si okamžitě uvědomila, jak dcera nosila ze školky každý den něco, doma malovala výkresy pro mě, pro muže.
Udělali jsme velkou nástěnku na výkresy, ale byla během pár dní přeplněná a stále jsme jen dělali hromádky z výkresů.
Než přišel spásný nápad – koupili jsme krásnou krabici a udělali systém – 3 dny na nástěnce, pak do krabice.
Než ten nápad přišel, tak byly pořád ve vzduchu ty otázky „co s dalším obrázkem?“
Další bod byl kam s věcmi, co je bereme do práce, školy a zase domů.
Vybavuji si stálý boj když si přendavám kabelky, kam to dát. Kde umístit obal na notebook atd.
Jako výsledek mám zapsané 3 body:
- mít doma jen to, co chci a potřebuji (nikoliv to, co mi někdo dal a mě je blbé to vyhodit)
- každá věc má své správné a to opravdu zdůrazňuji správné místo (ne jen nějaké místo, protože když nenajdete to správné místo, nebudete tam tu věc vracet)
- vybudovat návyk vracet věci na své místo
První bod je nám všem teoreticky naprosto jasný, ovšem dát ho do praxe bývá náročnější.
Tady jen malé doporučení z praxe – třiďte a vyhazujte věci buď hned po menstruaci (dynamická fáze) nebo před ní (kreativní fáze). V první fázi přesně víme, co chceme a v té druhé (při cyklu je třetí) přesně víme, co nechceme.
Druhý bod mi objasnil, proč něco jde v pohodě vracet na své místo a něco jsme ani já, ani ostatní členové rodiny, nebyli schopni přirozeně uklízet na místo.
To místo totiž nebylo správné!
Netuším jak přesně funguje energie mezi předmětem a jeho správným místem, ale funguje.
A hned praxe od nás.
„JEN“ jsem otočila koše na papír a plast.
Pořád jsou ve stejné výsuvné skříni v kuchyni, ale přestěhované zleva doprava.
Najednou se umyté platové kelímky od jogurtu přestaly válet kolem dřezu (s výmluvou že musí pořádně vyschnout) a začaly být uklizené v koši.
A víte, jak jsem to zjistila? Něco mi přišlo divné.
Když jsem se dívala po kuchyni, tak jsem měla neodbytný pocit, že je něco jinak. A pak mi došlo, že se nikde neválí obaly. Takže náš koš na plasty po mnoha letech dostal konečně své SPRÁVNÉ místo.
A závěr?
Nemyslím si, že by se ze mě stala úklidová guru, ale můj postoj k úklidu se změnil.
Když beru koště do ruky, tak nejsem otrávená, že dnes je to už po páté, co zametám (2 pejsci, letní běhání nás všech ven a dovnitř).
Vybavím si, že si odmetám ze životní cesty překážky a jsou i momenty, kdy zametám ráda a s úsměvem.
Hlubší poznání přesahující základní potíž
Co tím vším ale chci říct, je hlubší poznání, přesahující úklid.
Když vám něco nejde a máte tam to „měla bych“, tak nezoufejte. Najdete někoho, kdo vám TO řekne jinak, kdo vám propojí pro vás v tuto chvíli nepropojitelné a vy díky komu změníte postoj a věci se prostě začnou dít jinak.
Vycházím ze své zkušenosti. Slovní spojení „radostný úklid“ jsem dřív chápala tak, že ho znám buď z minulého nebo budoucího života, ale teď ho žít nebudu, protože tam moje talenty a jedinečnost opravdu neleží.
A hle, najednou je to tady.
Radostně uklízím a není to díky motivaci nebo rozhodnutí, jde to prostě zevnitř, z mé podstaty.
Zkrátka mi to někdo konečně řekl tak, že se mi spojily drátky (netuším zda drátky v hlavě nebo v srdci nebo jinde, a je mi to jedno), které jsem do té doby spojit nedokázala a stal se zázrak.
Mám jiný přístup, věci se dějí jinak. A já jen žasnu, že zase do posledního písmenka platí motto „změň přístup a stane se zázrak“.
Dovětek po 4 letech
Stále víc a víc žasnu nad tím, jaké nám chodí do cesty výzvy, abychom samy sebe posunuli a stali se lepšími. Kde ale srovnávám (nebo spíše pozoruji) jen sama sebe se sebou, bez soudů a výčitek. Já jsem dnes lepší verze sebe sama než před rokem, měsícem, týdnem.
Jak to vím?
Jsem víc sama v sobě, v klidu, spokojená a vděčná za každou maličkost (příjemnou i nepříjemnou), protože vím, že právě ty nepříjemné mě nejvíc posouvají a díky nim trávím víc času v plynutí a spokojenosti se sebou i světem.
Začala jsem úklidem skončím u úklidu
Máme doma paní na úklid.
Naučila jsem se mít ráda uklízení, povedlo se mi to a tak už nemám potřebu v tom pokračovat.
Dalo by se to říct i tak, že jsem sama sobě dovolila, že nemusím zvládnout všechno a že mi to prošlo.
A prošlo mi to u mě samotné i u vesmíru právě proto, že vůči uklízení nemám žádné blbé pocity. Vím, že když by bylo potřeba, tak v pohodě, bez stresu a tlaku na sebe uklidím. A vím, že si to nemusí být hned. Stane se to, až se rozhodnu, že to chci a potřebuji a pak to udělám.
Lekci úklid jsem zvládla. Zkouška mi vyšla.
Jestli chcete inspiraci, jak poznám, že mi vyšla zkouška a jak to učím ženy v kurzech, že něco zvládly, tak se začtěte tady.
